Zátopek

David Ondříček

David Ondříček patří k nejúspěšnějším českým režisérům současnosti. Režijně debutoval v roce 1996 filmem Šeptej, který se stal druhým nejnavštěvovanějším snímkem roku v ČR. Na festivalu mladého evropského filmu v Cottbusu získal  cenu Promotional Award.

V roce 1999 založil produkční filmu Lucky Man Films, v jejíž produkci vznikly jeho další filmy. Film Samotáři (2000), získal dvě  české filmové ceny Český lev, tři ocenění na MFF v Mannheimu Heidelbergu Ceny diváků na MFF v Soluni a ve Varšavě. Komedie Jedna ruka netleská (2003) získala 2 České lvy a stříbrnou medaili na MFF v Houstonu. Snímek Grandhotel (2006) byl vybrán do sekce Panorama na Berlinale a oceněn 2 Českými lvy. Drama Ve stínu (2012) získalo 9 výročních cen Český lev, včetně ocenění za nejlepší film a nejlepší režii a 5 Cen české filmové krity. V r. 2013  byl David Ondříček zařazen časopisem Variety do prestižního výběru „10 Directors to Watch”. Jeho televizní minisérie Dukla 61 (2001) byla nominována na Zlatou nymfu na 59. Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu 2019.

Jako producent je kromě vlastní tvorby David Ondříček podepsán mimo jiné pod filmem Ztraceni v Mnichově (2015, režie Petr Zelenka), výkonným producentem pak byl u britsko-českého dramatu Anthropoid (2016, režie Sean Ellis), které mělo světovou premiéru na MFF Karlovy Vary.

Osobnost Emila Zátopka zpracoval také v roce 2016 ve stejnojmenném televizním dokumentu.

„Životní příběh Emila Zátopka byl a  je pro mě obrovskou výzvou,“ říká režisér David Ondříček. „Je to téměř klasický příběh outsidera, kluka s pisklavým hláskem, kterého si pletli s holčičkou a v podstatě ne příliš talentovaného sportovce. Zároveň je to příběh člověka s ohromnou vůlí a touhou vyhrávat, zarputilého a nezlomného, který se stal legendou. Osamělého, přemýšlivého běžce a zároveň veselého mluvky, který touží po obdivu. Atleta s obrovskou touhou porazit své soupeře a pak jim láskyplně věnovat zlatou medaili.“

Kryštof Mucha

Kryštof Mucha je dlouhodobě spojen s Mezinárodním filmovém festivalem Karlovy Vary, kde působil na řadě pozic, od roku 2004 je jeho výkonným ředitelem. Jako producent se podílel na filmech Davida Ondříčka Grandhotel a Ve stínu, na filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově a jako výkonný producent na koprodukčním filmu Anthropoid.

„Jsem přesvědčen, že Emil Zátopek je opravdu mimořádnou osobností české historie – nejen v rámci sportu. Všichni, kdo se na tomto projektu podíleli, do něj dávali celé srdce, stejně jako to dělal Emil při každém svém závodě, ať se jednalo o místní přebor nebo olympijské finále. Věřím, že  film Zátopek bude poctou dvěma velkým sportovcům – Daně a Emilovi Zátopkovým, ale také  bohatým příběhem, v němž se propojují sport, láska, přátelství  a vůle po vítězství  nejen na závodní dráze, ale především v životě.“

Václav Neužil

Divadelní a filmový herec je po angažmá v Národním divadle Brno a HaDivadle od roku 2006 oporou souboru Dejvického divadla. Vytvořil desítky rolí ve filmech (např. Protektor,  Andělé všedního dne, Ztraceni v Mnichově, Bába z ledu, Tátova volha, Národní třída, Hodinářův učeň) a v televizních seriálech (Čtvrtá hvězda, Svět pod hlavou, Dabing Street, Zkáza Dejvického divadla, Vodník, Zrádci). Je držitelem divadelní  Ceny Thálie (2011) v oblasti činohra.

„Myslím, že náš film je o sportu, trpělivosti, pochopení a dozrání,“ říká Václav Neužil o své, zatím největší filmové roli. „Nechtěl jsem hrát Emila Zátopka jako nějaký idol, ikonu. Měl v sobě ohromnou vůli jít za štěstím a udělal všechno proto, aby se cítil svobodný. Pro mě je to normální člověk – tvrdohlavý, svérázný, vtipný a strašně houževnatý. Svobodu, kterou mu běh poskytoval, si doslova vydřel.“

Emil Zátopek (1922-2000)  – běžec

„Běhal nejlíp na světě, ale dokázal to dělat tak, že lidé měli pocit, že běhají a vyhrávají spolu s ním.

Pavel Kosatík v knize Emil běžec

Emil Zátopek je čtyřnásobný olympijský vítěz, nejlepší sportovec světa v letech 1949, 1951 a 1952.  Na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 1948 získal zlato na trati 10 000 m, a stříbro na 5000 m. Na olympiádě v Helsinkách 1952 Zátopek dosahuje naprostého vrcholu – vítězí na 10 000  i na 5000 metrů a v maratónu. Zisk tří zlatých běžeckých medailí na vytrvaleckých tratích na jedné olympiádě představuje dodnes nepřekonaný počin. V roce 1975 Zátopek získává jako první československý sportovec Cenu Pierra de Coubertina, udělovanou Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO.

Od roku 2002 stojí na čestném místě v sídle Mezinárodního olympijského výboru v Lausanne socha Emila Zátopka od Jaroslava Brože.

V roce 2012 jej Mezinárodní asociace atletických federací in memoriam zařadila mezi dvanáctku sportovců, kteří byli uvedení do síně slávy světové atletiky (společně například s Carlem Lewisem, Jessem Owensem, Abebe Bikilou a dalšími.)

V roce 2013 ho prestižní časopis Runner´s World vyhlásil největším běžcem všech dob!

Narodil se v Kopřivnici jako sedmý z osmi dětí. Začal pracovat v Baťových závodech ve Zlíně a díky tomu byl v roce 1941 jako zástupce továrny vyslán na svůj první závod. Když bez jakékoliv průpravy doběhl druhý, všimli si ho trenéři elitních běžců. Jan Haluza se stal jeho prvním trenérem a za pouhé tři roky Emil Zátopek překonal české rekordy v běhu na 2, 3 a 5 kilometrů.

Svého prvního mezinárodního úspěchu dosáhl na Letních olympijských hrách v Londýně 1948,  kde vyhrál běh na 10 km (byl to tehdy jeho druhý závod na takovou vzdálenost) a na 5 km skončil druhý. Následující rok se mu podařilo hned dvakrát pokořit světový rekord v běhu na 10 km.

Mezi legendy ale vstoupil na olympijských hrách 1952 v Helsinkách, kde vyhrál zlatou medaili v běhu na 5 km, 10 km a v maratonu. Ve všech třech těchto disciplínách navíc překonal olympijské rekordy. Maraton přitom běžel poprvé v životě.

Zlatou medaili z maratonu se pokusil obhájit na olympijských hrách v roce 1956, na tréninku si ale poranil tříslo a musel být na šest týdnů hospitalizován. Den po návratu z nemocnice už zase trénoval, formu už ale zpátky nikdy úplně nezískal. Nakonec doběhl šestý za svým dlouholetým rivalem a přítelem Alainem Mimounem.

Emil Zátopek celkem překonal 61 československých a 18 světových rekordů. Svoji sportovní kariéru ukončil v roce 1958.

V roce 1948 se seznámil s oštěpařkou Danou Ingrovou, která se v říjnu 1948 stala jeho ženou a prožila s ním celý život.

Martha Issová

Martha Issová po studiu na Pražské konzervatoři  hrála v Divadle Na Fidlovačce, Divadle v Řeznické, Divadle Bez zábradlí a v Černé Labuti, v roce 2005 hostovala v Dejvickém divadle v Kouzelné flétně, o rok později nastoupila do stálého angažmá. od roku 1996 se pravidelně objevuje ve filmových rolích (např. Tajnosti, Děti noci, Líbáš jako Bůh, Mamas & Papas, Perfect Days, Ve stínu, Sedmero krkavců) a televizních filmech a seriálech (Hop nebo trop, Dobrá čtvrť, Soukromé pasti, Čtvrtá hvězda, Zkáza Dejvického divadla). V roce 2008 získala Křišťálový globus za nejlepší ženský herecký výkon na MFF Karlovy Vary za úlohu ve snímku Děti noci, byla třikrát nominována Českého lva (Tajnosti, Děti noci, Sedmero krkavců).

Za hlavní roli v televizní minisérii Dukla 61 byla nominována na nejlepší herečku na 59. ročníku Mezinárodního televizního festivalu v Monte Carlu 2019 a získala Českého lva za Mimořádný počin v oblasti audiovize.

„Dana a Emil Zátopkovi jsou pro mě hrdinové a považuji za strašně důležité připomenout si, že jsme měli v naší historii takovéhle velké hrdiny,“ říká Martha Issová. „Paní Dana byla na počátku skeptická, říkala, že sportovní výkony a zážitky jsou tak neopakovatelné, že je nelze přenést na plátno. Pak viděla záběry, kdy házím oštěpem a Václav běhá,  a řekla: Jo, to už se nechá. Byla to pro mě ta největší pocta.“

Dana Zátopková (1922-2020) – oštěpařka

Narodila se ve stejný den jako její manžel – 19. září 1922 ve Fryštátu do vojenské rodiny. Od roku 1946 se společně s házenou začala Dana, tehdy ještě Ingrová, věnovat i atletice a shodou náhod se dostala k náčiní, které ji později proslavilo, tedy k oštěpu. Už o dva roky později jako mistryně republiky odjela reprezentovat Československo na XIV. olympijské hry v Londýně (1948), kde se umístila na sedmém místě a na podzim se pak provdala za Emila Zátopka.

Svého největšího úspěchu se Dana Zátopková dočkala roku 1952 na XV. olympijských hrách v Helsinkách. V den vítězství svého manžela Emila v běhu na 5 000 metrů zvítězila hodem za hranici padesáti metrů (50,47 m). Další úspěchy pak na sebe nenechaly dlouho čekat. Mnohonásobný zisk titulu mistryně republiky, mistryně Evropy z let 1954 a 1958, překonání světového rekordu z roku 1958 (55,73 m), či zisk stříbrné medaile ze  XVII. olympijských her v Římě v roce 1960.

Po ukončení aktivní sportovní kariéry roku 1962 se Dana Zátopková věnovala trenérské činnosti. V letech 1960–1972 byla rovněž členkou ženské komise Mezinárodní atletické federace. Až do své smrti Dana Zátopková aktivně podporovala české olympijské hnutí. Zemřela 13. března 2020.

James Frecheville

Australský herec James Frecheville zahájil kariéru ve snímku Animal Kingdom (2010). Za svůj výkon byl nominován na australskou cenu  AFI Award pro nejlepšího herce a také jako nejlepší mladý herec. Film získal Grand Jury Prize festivalu Sundance v kategorii World Cinema a desítky dalších ocenění. Od té doby se Frecheville objevil v téměř dvacítce filmů a televizních seriálů, v roce 2018 si zahrál hlavní roli v irském historickém westernu Black 47.

Ron Clarke (1937 –2015) – běžec

Australský atlet, specialista na dlouhé běhy. Vytvořil sedmnáct oficiálních světových rekordů na tratích od dvou mil do 20 km a byl uznáván jako nejlepší světový vytrvalec šedesátých let, nikdy se však nestal olympijským vítězem.

V roce 1956 byl jako juniorský světový rekordman poctěn právem zapálit olympijský oheň v Melbourne. Na LOH 1964 v Tokiu skončil na třetím místě v běhu na deset kilometrů a devátý v maratónu. Na LOH 1968 v Mexico City skončil pátý na pět kilometrů a šestý na deset kilometrů. V tomto závodě se projevila jeho nedostatečná příprava na extrémní vysokohorské podmínky: po proběhnutí cílem se zhroutil v důsledku kyslíkového dluhu a upadl do bezvědomí. Už nikdy se z tohoto otřesu úplně nezotavil, a krátce nato ukončil závodní činnost. Ron Clarke byl nadšeným obdivovatelem Emila Zátopka, a ten mu jako odškodné věnoval svoji zlatou medaili z běhu na 10 kilometrů z helsinské olympiády. Dnes je cenný kov vystaven v jednom malém muzeu v Gold Coast, společně s ostatními Clarkovými trofejemi.

Ron Clarke několikrát navštívil Prahu. V roce 1966, to byl na vrcholu sil a v životní formě, ho tady uchvátily dvě věci. Úcta a respekt, jimž těšil Emil Zátopek u obyčejných lidí. A také, v jeho 44 letech neuvěřitelná kondice. „Šli jsme si spolu zaběhat do Houšťky, asi šestnáct kilometrů, a měl jsem co dělat, abych mu vůbec stačil,“ vzpomínal Clarke později.

Za své sportovní úspěchy obdržel Řád Britského impéria a Řád Austrálie. V roce 2004 byl jako nezávislý kandidát zvolen starostou města Gold Coast a úřad zastával do roku 2012.

Jiří Šimek

Věnuje se autorské tvorbě a je spoluzakladatelem Ufftenživot. Absolvent katedry alternativního a loutkového divadla v atelieru herectví Petry Tejnorové pražské DAMU.

Jako herec/performer hostuje v nezávislých divadelních projektech především v Praze. Účinkuje ve filmech a v televizi – například v seriálech Svět pod hlavou, Bezvědomí, Poldové a nemluvně, filmech Tři bratři, Anthropoid, Bourák. Pro platformu Ufftenživot vytváří trailery k inscenacím a v dalších několika inscenacích byl tvůrcem videoprojekcí. V současné době pravidelně vede workshop „Základy střihu videa“. Ve své autorské tvorbě se zabývá souhrou fyzického divadla, tance, improvizace slampoetry a nových médií, jež dohromady spojuje téma projektu. Nejnovější projekt je jeho první sólová inscenace Words of Apology (2019).

Stanislav Jungwirth (1930- 1986) – běžec

Československý běžec na středních tratích. Překonal dva světové rekordy – nejprve na 1 km a poté  v roce 1957 jako první běžec světa prolomil (výkonem 3:38.1) hranici 3:40 na 1500 m. Na ME 1954 získal bronzovou medaili v běhu na 1500 m. Na LOH v Melbourne 1956 obsadil 6. místo v běhu 1500m.

S Emilem Zátopkem ho pojilo přátelství. V roce 1952 odmítlo komunistické vedení vyslat Stanislava Jungwirtha z politických důvodů (jeho otec skončil ve vězení za protikomunistické aktivity)  na Olympijské hry do Helsinek. Emil Zátopek, který byl tehdy hlavní československou nadějí na olympijské medaile, se těsně před odletem na olympiádu za Jungwirtha postavil a odmítl odcestovat s výpravou, pokud běžci nebude účast umožněna. Komunistická moc nakonec ustoupila, oba běžci za několik dní do Helsinek odjeli a díky Emilu Zátopkovi se tak mohl Jungwirth závodu účastnit.

Jiří Rendl

Pravidelně se objevuje ve filmech a televizních seriálech například Ztraceni v Mnichově, Tiché doteky, Svět pod hlavou, Já, Mattoni nebo Dáma a Král, z poslední doby Modelář Petra Zelenky (2020) nebo Obrazy lásky Tomasze Winskiho (2022).

Jako autor (námět, scénář, režie) má za sebou krátký film, několik videoklipů a různých spotů. V nejbližších letech by rád dokončil celovečerní dokument o kapele Please The Trees, který  začal točit krátce po vzniku kapely v roce 2007.

„Myslím, že to byl krásný, čistý, sportovní i lidský vztah. Jan Haluza Emila ovlivnil jako nikdo další a byl to jeho guru se vším všudy. I když jejich spolupráce trvala jen dva roky, Emil z toho čerpal celý život a na doktora Haluzu nikdy nezapomněl,“ popisuje vztah Emila Zátopka a jeho trenéra herec Jiří Rendl.

Jan Haluza (1914 -2011) – běžec, trenér

Tento československý atlet, běžec  byl vlastně jediným oficiálním trenérem Emila Zátopka.  S běháním aktivně začal v době studia práv v Brně,  v roce 1942 odešel do Zlína, kde se setkal se začínajícím Emilem Zátopkem a na dva roky se stal jeho trenérem. Po válce se zapojil do politického života. V padesátých letech se stal obětí komunistické perzekuce, byl obviněn z hospodářské špionáže, vězněn a mučen a hrozil mu i trest smrti. Prošel komunistickými lágry, pracoval v uranových dolech v Jáchymově. I  po propuštění byl stále pod dohledem StB a bylo mu znemožněno vykonávat právnické povolání. Perzekuce se dočkal také v době normalizace, rehabilitován byl až po roce 1989. V roce 2010 mu byl udělen Řád T.G. Masaryka.

„Emil původně neměl mnoho chuti závodit, svoji budoucnost viděl v chemické laboratoři. Ale rychle se mi v něm podařilo probudit bojovnost. Přibíhal na dráhu hned, jak mu skončila náročná práce. Byla radost s ním pracovat. Nikdy neztrácel optimismus, byl veselý a upřímný,“ vzpomínal na společné začátky Jan Haluza.